Pracovní úrazy a nemoci z povolání

1201

Pracovní úrazy a nemoci z povolání

JUDr. Pavla Hloušková, Ing. Růžena Klímová

 NahoruPracovní úrazy a nemoci z povolání

Zákonná úprava povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu vzniklou pracovním úrazem a nemocí z povolání je s účinností od 1. října 2015 obsažena v části jedenácté, kam věcně a legislativně patří. Je založena na zásadě objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu, ke které dojde při vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pokud se zaměstnavatel své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu nezprostí z některého důvodu, který je výslovně uveden.

Systémy, ze kterých je zaměstnanci škoda nebo nemajetková újma hrazena, jsou v zásadě tři. Nemocenské dávky a invalidní důchody, které poškozenému zaměstnanci náleží v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, jsou poskytovány ze systému sociálního zabezpečení, zdravotní péče je hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění a náhrada škody a nemajetkové újmy je poskytována podle zákoníku práce zaměstnavatelem, resp. příslušnou pojišťovnou, u které je zaměstnavatel pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle § 205d zákona č. 65/1965 Sb. ze zákona pojištěn.

Vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu

Předpokladem vzniku povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je

• existence pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,

• vznik škody,

• příčinná souvislost mezi pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.

Plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s nimi

Pro posouzení, zda jde o pracovní úraz, je rozhodující to, zda k poškození zdraví nebo smrti zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Definice pojmů "plnění pracovních úkolů" a "přímá souvislost s plněním pracovních úkolů" jsou obsaženy v § 273 a 274 ZP.

Plnění pracovních úkolů

Plněním pracovních úkolů se rozumí výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost konaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Jedná se tedy o povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnit na základě uzavřené pracovní smlouvy a které vyplývají ze sjednaného druhu práce, konkrétního pracovního zařazení a příkazů a pokynů nadřízených daných v souladu s právními předpisy.

Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, což je činnost konaná pro zaměstnavatele, resp. pro zaměstnavatele prospěšná a která nesouvisí s plněním pracovních úkolů zaměstnance, dále pak činnost konaná na podnět ostatních zaměstnanců a činnost konaná z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

Pod jinou činností vykonávanou na příkaz zaměstnavatele je třeba rozumět plnění příkazů a pokynů zaměstnavatele, na základě kterých zaměstnanec vykonává i jinou práci, než kterou má sjednanou v pracovní smlouvě, a to i za situace, kdy zaměstnanec utrpí úraz při plnění protiprávního příkazu či pokynu zaměstnavatele.

Cesta do zaměstnání

Ve smyslu § 274a ZP se cestou do zaměstnání rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět.

Další úkony spojené s plněním pracovních úkolů

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou i úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení (takovým úkonem je například převléknutí zaměstnance do pracovního oděvu nebo hygienické úkony konané před přestávkou na oddech a jídlo a po skončení práce), ale i úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, přestože se přestávka na oddech a jídlo nezapočítává do pracovní doby. V přímé souvislosti je pak dále cesta na stravování a zpět v případě, že je konána v objektu zaměstnavatele, cesta na ošetření nebo vyšetření ve zdravotnickém zařízení, je-li konána v objektu zaměstnavatele, a též vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení prováděná na příkaz zaměstnavatele včetně vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů však nejsou úkony taxativně stanovené v zákoníku práce, jako je cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, cesta k nim a zpět, pokud je konána mimo objekt zaměstnavatele. Za nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení se posuzuje cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět.

Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje i školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, které sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Stravování

Úraz při samotném stravování není z pracovněprávního hlediska obecně považován za úraz pracovní. Jde však o situace, kdy škoda na zdraví vznikla v přímé souvislosti s konzumací jídla, například když se zaměstnanec opaří v jídelně horkou polévkou. Pokud by však škoda na zdraví tomuto zaměstnanci vznikla tím, že na něj horkou polévku vylije obsluhující personál, pak půjde o pracovní úraz, protože škodu způsobila jiná osoba. Bude nutno také rozlišit, zda k úrazu došlo na cestě na stravování, která je konána v objektu zaměstnavatele, či nikoli. Jestliže zaměstnanec utrpí úraz například při chůzi do závodní jídelny, která je umístěna v suterénu budovy zaměstnavatele, pak je tento úraz pracovní. Pokud však k tomuto úrazu dojde při cestě na stravování mimo objekt zaměstnavatele, přestože měl například zaměstnavatel sjednánu dohodu o zabezpečení stravování svých zaměstnanců ve vedlejším objektu jiného zaměstnavatele, pak nepůjde o úraz pracovní a zaměstnavatel nemůže tento úraz odškodnit podle pracovněprávních předpisů.

Úraz pro plnění pracovních úkolů

Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Půjde o případy, kdy určité rozhodnutí nebo chování zaměstnance, které je spojeno s plněním pracovních úkolů, podmíní pracovní úraz v době, kdy již zaměstnanec pracovní úkoly neplní. Jinak řečeno, pracovní úraz vznikne následně v důsledku předchozího rozhodnutí nebo chování zaměstnance. Například úředník finančního úřadu vyměří zaměstnavateli – fyzické osobě doplatek daně. Tento zaměstnavatel – fyzická osoba napadne úředníka finančního úřadu na ulici, kdy po skončení pracovní doby odchází ze zaměstnání, a způsobí mu újmu na zdraví. Škodu, která úředníkovi v souvislosti s napadením vznikla, bude muset zaměstnavatel nahradit jako škodu z pracovního úrazu.

Definice pracovního úrazu a nemoci z povolání

Pracovní úraz

Pracovním úrazem se pro účely zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. V zásadě zákon obsahuje definici, z níž vychází soudní judikatura. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů, nikoliv však ten, který se přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

Pracovním úrazem je tak myšleno nejen tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli, ale jakékoliv porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které jsou svou povahou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle či nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, ale stačí, když půjde o jednu z příčin, avšak svou podstatou důležitou, podstatnou a značnou.

Porušení zdraví

Porušením zdraví se rozumí poškození jak tělesné, tak psychické. Za určitých podmínek lze uznat jako pracovní úraz i infarkt myokardu, kdy k poškození zdraví dochází při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé každodenně vykonávané práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Bezprostřední příčinou vyvolávající infarkt je totiž psychické trauma způsobené jednorázovým přetížením při plnění zvlášť obtížných úkonů nebo fyzické trauma způsobené neobvyklým jednorázovým fyzickým vypětím (R 11/1976).

Sporné někdy bývá posouzení, zda je možno jako pracovní úraz posoudit úraz, při kterém došlo k poškození určité části těla, avšak zaměstnanec měl již před tímto úrazem s touto částí těla zdravotní potíže. Podle judikatury (R 11/1976, R 28/1980) existence určitého chorobného stavu, byť i latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost, a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno výkonem práce jako jednou z hlavních příčin. I v těchto případech se tedy úraz utrpěný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním může posuzovat jako úraz pracovní.

Rozhodující pro posouzení, zda jde o pracovní úraz, je skutečnost příčinné souvislosti mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví, přičemž stačí, když půjde o jednu z příčin.

Nemoci z povolání

Nemocemi z povolání jsou nemoci, které jsou uvedeny v nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytnout náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Nemoci z povolání vznikají zpravidla dlouhodobým působením určitých rizikových faktorů pracovního prostředí, resp. pracovních podmínek na zaměstnance. Existence samotné nemoci z povolání, zejména určení dne jejího vzniku, je otázkou znaleckou, kterou je oprávněn podat pouze lékař příslušného zdravotnického zařízení. Rozhodnutí je to velmi důležité, protože se od něho odvíjejí nároky poškozeného zaměstnance, jemuž náleží například náhrada za ztrátu na výdělku nejen ode dne zjištění nemoci z povolání, ale již ode dne, kdy nemoc z povolání, a v souvislosti s ní i škoda – ztráta na výdělku, prokazatelně vznikla.

Základní podmínkou, na základě níž dochází ke vzniku nemoci z povolání (právní události), je skutečnost, že zaměstnanec přímo vykonával práci, která mohla být příčinou takové nemoci, nebo při práci přicházel do styku s látkami, které uvedenou nemoc mohly způsobit. Nemocemi z povolání se tak zpravidla rozumí poškození zdraví vzniklé dlouhodobějším působením zevních vlivů nezávisle na vůli zaměstnance. Proces vzniku nemoci z povolání je odlišný od vzniku pracovního úrazu, neboť až na výjimky nejde o jednorázový děj, ale naopak o postupné narůstání následků rizikových faktorů až do okamžiku zjištění nemoci z povolání. Často dochází k situaci, že zaměstnanec změní pracoviště a v důsledku toho pak není možné jednoznačně určit, které rizikové faktory byly rozhodné pro vznik nemoci z povolání. Proto se stanoví povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu zaměstnavateli, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká.

Výčet nemocí z povolání

Taxativní výčet nemocí z povolání nevylučuje, aby v důsledku nových výrobních postupů a aplikace nových technologií byly do seznamu nemocí z povolání zařazovány další nemoci, které rovněž vznikly při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Jako nemoc z povolání se tak odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu.

Ohrožení nemocí z povolání

Nepříznivým působením podmínek při výkonu práce mohou vzniknout změny zdravotního stavu zaměstnance, jež sice nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, avšak kdy další výkon práce za stejných podmínek by ke vzniku nemoci z povolání vedl. V těchto případech hovoříme o ohrožení nemocí z povolání, které má pro zaměstnavatele určité důsledky, jež však nespočívají v náhradě škody a nemajetkové újmy. Je-li totiž zaměstnanec převeden na jinou práci, protože dosavadní práci nesmí dále konat z důvodu ohrožení nemocí z povolání, nepřísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale doplatek ke mzdě podle § 139 ZP.

Povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu při nemoci z povolání

Jak bylo již uvedeno, při nemoci z povolání je povinen nahradit škodu a nemajetkovou újmu zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec…